úterý 15. srpna 2017

Čipy´s blog: Šlágr kola aneb Slovan Liberec - Sparta Praha

Čipy´s blog: Šlágr kola aneb Slovan Liberec - Sparta Praha: Psala se neděle, 13. srpna a ke stadionu U Nisy dorazila pražská Sparta, klub se hvězdnými hráči, ale ne výsledky, podporována svými fanoušk...

úterý 8. srpna 2017

Rybník v lese a Kvilda v horách

 Rybník v lese a Kvilda v horách 

( 15. - 29.července 2017)

Letošní dovolenou jsme pojali pro nás poněkud, nebojím se to říci, netradičním stylem. Za prvé, po několika letech jsme použili namísto námi preferovaného vlaku automobil, za druhé, nebyli jsme v jednom regionu celé dva týdny. Díky nabídce našeho příbuzného, budeme mu říkat třeba pan Míla, se nám naskytla možnost pobýt s ním a jeho oblíbenci jeden týden společně na chatě. 
Tak tedy : první týden jsme věnovali Českému lesu, druhý týden Šumavě.

Sobota 15.7.2017

Sobotní ráno slibovalo díky mírnému ochlazení dobré podmínky pro přejezd do naší první dovolenkové lokace, tudíž po nabalení skromných zásob náhradního ošacení vyrážíme směr Rybník. To velké písmeno je správně, pro ubytování jsme zvolili rekreační středisko Rybník v Českém lese. 
Cesta byla načrtnuta po ose Tábor - Rožmitál pod Třemšínem - Přeštice - Rybník.
Přibližujeme se k Táboru a napadá nás, že bychom se mohli zastavit na rozhledně Hýlačka u Větrov, kousek nad Táborem. Kdysi jsme tu byli, to ještě stála původní dřevěná rozhledna, krytá šindelem. Ta bohužel během noci na 1.1.2012 lehla popelem. Na jejím místě však byla vystavěna, mimo jiné i díky veřejné sbírce, rozhledna nová. Ocelová, mnohem vyšší, moderního vzhledu, přesto však inspirovaná původní podobou - tvarem husitské hlásky. Podle našeho názoru se povedla, na místo tak nějak patří a díky své výšce poskytuje nádherný rozhled.
U rozhledny se od obsluhy dozvídáme o další rozhledně v blízkém okolí, a sice rozhledně Babina.
Cesta k ní není zrovna vhodná pro motorové vozidlo, takže ho zanecháváme kousek za železniční tratí a zbytek dojdeme pěšky. Babina působí spíše dojmem sofistikovaného mysliveckého posedu, věž masivní konstrukce však poskytuje pěkný výhled na město Tábor. Jsou zde též informační tabule, bohužel většina je v žalostném stavu. Zřejmě jde o následek činnosti pohanských kmenů Víčkařů, Lahvařů a Plechovkářů, kteří zde mají pravděpodobně svoje obřadní místo. Počet lahví, plechovek, víček a dalších obětních předmětů v okolí tomu nasvědčuje...
Hýlačka
Babina


Naše další cesta směřuje z Tábora přes Stádlecký most a zámek Orlík, do Rožmitálu pod Třemšínem. Navštěvujeme areál Podbrdského muzea, kde se nalézá bývalá trafostanice, upravená na vyhlídkovou věž. Výhled poskytuje pouze na přilehlý rybník Kuchyňka a část města. Každopádně jde o dobrý nápad. Muzeum je v bývalém továrním areálu Agrostroje a rozhodně stojí za návštěvu.
Podbrdské muzeum, Rožmitál pod Třemšínem
Z Rožmitálu pokračujeme do Přeštic. Jednak se zde narodil můj blízký přítel, pan Imr Vére, který je na svůj původ náležitě hrdý, jednak je zde sousoší tzv. přeštíků. Přeštík je plemeno prasete, přesně jde o přeštické černostrakaté prase.
Pomník se staví kdekomu, tak proč ne praseti. Navíc se při případné změně politických poměrů nemusí pracně odstraňovat. Není nad to, být prasečí celebrita:-)
Přeštíci

Z Přeštic nás čeká už jen dojezd do Rybníka. Zde se ubytováváme, vykonáme krátkou procházku obcí, zhodnotíme mopedy, jejichž majitelé zde tento víkend svůj mopedscuk. Doma máme taky dva kousky, Stadion S11 a S22, takže se rádi pokocháme a porovnáme.
Poté se vracíme na ubytování a v hezkém a útulném pokoji plánujeme nedělní program. Pak už se jen chystáme do hajan.
RS Rybník

Mopedscuk 2017

Neděle 16.7.

Neděli budeme věnovat pěší turistice po okolí, tak zněl plán, kterého se budeme držet. Vyrazili jsme z Rybníka po červené značce směrem na Závist a odtud pokračovali k prvnímu cíli dnešního dne. Pod vedením syna Tomáše, či spíše jeho navigace, se i přes protesty části členů výpravy skrze hustý les blížíme k prameni Nemanického potoka. Po jeho objevení pokračujeme stejným terénem k dalšímu prameni. Ten už je známější, na svahu Lysé hory pramení řeka Radbuza
Pramen Radbuzy
Altán u pramene Radbuzy

Poblíž pramene se vynoříme z houští na turistickou trasu, a volnou chůzí přicházíme k altánku, jež je kousek od pramene. Pramen je označený, upravený, vyčištěný, občerstvíme se tedy jeho chladnou vodou. Hrníčků je v altánu dost, stejně jako laviček k posezení a také vosy zde nechybí. Lehce posvačíme, provedeme zápis do návštěvní knihy, po krátkém odpočinku vyrážíme dál.
Procházíme skrze zbytky zaniklé obce Liščí Domky a stoupáme k zbytkům hradu Starý Herštejn
Výstup je to celkem výživný, ale zbytky mohutného hradu se nám za něj odmění hezkým výhledem
a my se za něj odměníme sami sobě svačinou.
Zbytky hradní věže Starý Herštejn
Nyní nás čeká sestup do Pivoně, kde si chceme prohlédnout klášter. Cestou si ještě odbočíme, abychom se podívali na zbytky zaniklé obce Skláře.
Skláře

Pivoň je malá víska pod Lysou horou, nachází se zde augustiniánský klášter, respektive jeho zbytky. Komplex to byl rozsáhlý, dnes z něj zbývají jen ruiny. Alespoň věž a loď jsou zastřešeny, aby nedošlo k úplné destrukci. Vzniklo i občanské sdružení Aurelius na záchranu této památky, nicméně v jakém stadiu je celý projekt se zde nedozvíte.
Ruiny kláštera v Pivoni
Z Pivoně se nám nabízely dvě možnosti cesty, buď obejít Lysou horu, která se nad obcí tyčí, nebo jít přímo přes ni, takřka kolmo na vrstevnice. Naše dobrá víla a zároveň jediná žena v kolektivu rozhodla, že chce jít přes přímo. Tak tedy vzhůru! Výstup to byl opravdu strmý, sem tam ale nádherným výhledem proložený. Celkem vzato, převýšení 270 metrů na 1,5 kilometru trasy, to není vůbec špatné.
Výhled z Lysé hory během výstupu
Na Lysé hoře jsme na sebe vzájemně počkali, tedy přesněji, Tomáš čekal asi deset minut na mě a pak jsme společně čekali na iniciátora výstupu. Taky asi deset minut. To bylo radosti, když jsme se zase všichni shledali...
Společně pak sestupujeme dolů k rozcestí Liščí Domky a pokračujeme po žluté značce k další zaniklé obci Korytany.
Z Korytan pak volíme návrat po silnici zpět do Rybníka. Odometr se zastavil na hodnotě 23,7 km. Kdyby to Biba věděla...






Pondělí 17.7.

Nasedáme do vozu. Dnes se budeme věnovat motorizované turistice. Vyjíždíme z Rybníka a nabíráme směr Horšovský Týn. Cestou se zastavujeme u další z mnoha ruin kostelů, a sice v Šitboři.
Tento velice zvláštní kostel se nalézá v žalostném stavu, jsou však na něm patrné alespoň základní konzervační práce. Potkali jsme zde postaršího cyklistu ze sousední vesnice, který nám vysvětlil, že opravy má na svědomí místní podnikatel a patriot. Po částech se snaží alespoň zabránit dalšímu chátrání stavby. Samozřejmě s ohledem na finanční možnosti. 
Hned za kostelem se nachází starý hřbitov, na němž jsou pouze zbytky náhrobků a litinových křížků částečně renovovány. Hroby zůstávají v jakoby zanedbaném stavu. Tím vzniká velice zajímavý kontrast, chvílemi z něho až mrazí. Velice zvláštní místo... 
Kostel v Šitboři
Starý hřbitov v Šitboři
Starý hřbitov v Šitboři
Ze Šitboře pokračujeme do Horšovského Týna. Kousek před městem ještě zastavujeme k prohlídce 
kostela sv. Anny, mohutné a zajímavé stavby na vršku vedle silnice 26. Je zde na co koukat.
Kostel sv. Anny
V Horšáku, jak se mu tady říká, jsme navštívili místní státní hrad a zámek, kterému se říká Český Krumlov západu. K tomuhle přirovnávání něčeho k něčemu mám jistou, dalo by se říci silnou averzi. Český Krumlov je Český Krumlov a Horšovský Týn je Horšovský Týn.
Zámek Horšovský Týn
Faktem je, že zdejší zámek je opravdu nádherný a rozhodně stojí za návštěvu.
Za tu stojí i přilehlá obora, rozlehlý a klidný park, ve kterém naleznete mimo jiné kapli nebo vyhlídkový gloriet.

Loretánská kaple
Vyhlídkový gloriet
Šibeniční vrch
Opouštíme Horšovský Týn a směřujeme na Šibeniční vrch. Je zde umístěna dřevěná vyhlídková věž, která poskytuje pěkný výhled na město samotné, pásmo Českého lesa, ale také přilehlou skládku komunálního odpadu.
Na místě samotném, dříve známém poutním místě, jsou zbytky kaple Panny Marie Lurdské, která zde stávala až do 60. let 20. století. Pak padla za oběť cvičení armády, dnes z ní uvidíte pouze zakonzervované základy.
Pokud máte co ke svačině, můžete si ji zde v turistickém přístřešku v klidu sníst.
Ze Šibeničního vrchu se vracíme zpět do Horšovského Týna a projíždíme jím do obce Horšov. Zde se nachází jednak kostel Všech svatých, hodnotná církevní památka, bývalý správní zámecký statek - dnes sídlo odborného učiliště, nedaleko je též lovecký zámeček Annaberg. Vše se dá projít po naučné stezce, která je osazena informačními tabulemi.

Kostel v Horšově
Annaberg - informační tabule









Zámeček Annaberg




Z Horšova pokračujeme po silnici na Mariánské Lázně, která nás po několika kilometrech přivádí do blízkosti dalšího cíle.
Tím je přírodní park Sedmihoří. Zde nám naše máma vytyčila okružní trasu po kopcích, dolinách, skalinách a pěšinách. Lesní partie střídají holiny, skaliska, jdeme nahoru, dolů, prostě paráda. Krásné výhledy, krásný kus přírody...
Sedmihoří
Přiblížil se večer a tak se pomalu začínáme stáčet zpět k Rybníku. Cestou nás ještě čeká krátký výstup na rozhlednu Březinka. Tento ocelový telekomunikační stožár s vyhlídkovou plošinou kousek od Bernartic poskytuje fantastický kruhový rozhled, pokud budete mít cestu kolem, určitě nezmeškejte možnost se pěkně porozhlédnout:-)
Březinka
Nám po návštěvě rozhledny zbývá už jen návrat na ubytování, plán na zítřek a noční klid.

Úterý 18.7.

Za foťákem Čechy, před foťákem Tom a Bavorsko
Pro úterní pěší (autem jsme se vozili skoro celé pondělí) túru bylo rozhodnuto rozdělit náš tým na dvě části. Jitka vzhledem k délce naší předpokládané trasy zvolila trasu kratší, ale na stejné místo. To místo se jmenuje Pleš a jedná se o zaniklou obci, na jejímž místě zůstal pouze hřbitov, kaplička a dnes vyhlášený penzion.
Tomáš a já vyrážíme z Rybníka směr Švarcava, kde míníme překročit státní hranici a po bavorské straně se dostat do Pleše. Jitka bude kopírovat silnici vedoucí z Rybníka tamtéž.
Ve Švarcavě provádíme nezbytné pózování u hraničních kamenů a pozvolna stoupáme k městečku Stadlern. Odtud pokračujeme podél velice zajímavých skal a stoupáme ke zřícenině hradu Reichenstein. Z hradního areálu zůstaly pouze zbytky válcovité věže.
Skály nad městečkem Stadlern

Zřícenina Reichenstein
Z Reichensteinu už to nemáme daleko k dalšímu cíli, rozhledně Böhmerwaldturm na vrchu Ebene.
Tato ocelová věž, opláštěná dřevem, je z roku 1983. Vznikla na popud sudetských Němců a jejich potomků. Je z ní totiž nádherný výhled nejen na bavorskou stranu, ale také na místa, která byla jejich rodišti a kde byly do odsunu také jejich domovy.
Rozhledna Böhmerwalturm
Rozhledna je vzorně udržovaná, což je na německé straně prakticky veškerá turistická infrastruktura. Rozdíl v přístupu a mentalitě lidí je prostě znát. Ale zpět, zcela krytý vyhlídkový ochoz rozhledny poskytuje ochranu a fantastický rozhled bez ohledu na vrtochy počasí. Nainstalované dalekohledy
a popisky výhledových tabulí vám usnadní orientaci. Vedle rozhledny je i odpočinkové posezení pro turisty, občerstvení musíte použít z vlastních zdrojů.
Z rozhledny sestupujeme dolů k zbytkům osady Bügellhohe, kterou zde založili odsunutí sudetští Němci. V domnění, že odsun je pouze dočasný a že se brzo vrátí zpět na svá původní místa...
Poslední obyvatel opustil osadu v průběhu šedesátých let 20. století. Dnes tu jsou pouze zbytky vybavení a informační panely v německém jazyce.
Bügellhohe
Starý hřbitov na Pleši
Od osady dále sestupujeme po státní hranici k hraničnímu přechodu Friedrichshandl/Pleš. Zde se vracíme na území ČR a blížíme se k Pleši. Jednu si nosím s sebou, ale tahle by měla být větší. Zanedlouho jsme na místě, prohlédneme si starý hřbitov, kapli a v místním penzionu se shledáváme s Jitkou, která zde na nás již asi tři hodiny čeká. Měla to přece jen blíž. Tomáš si dává svíčkovou, já výborné nealko pivo Chodovar, Jitka už prý jedla. Posilněni se společně vracíme po stejné cestě, jakou přišla Jitka. Cestou míjíme zbytky budov roty pohraniční stráže u zaniklé obce Václav a po úbočí Velkého Zvonu, na němž je vojenská věž, se vracíme zpět do Rybníka.
Jitka má v nohou asi 17 km, my zhruba 28 km.


Středa 19.7.

Středa byla vybrána jako den, kdy se podíváme do centra Chodska - Domažlic. Ráno po snídani tedy nasedáme do auta a vyrážíme do Poběžovic. Na zdejším nádraží nasedáme do vlaku směr Domažlice. Lokálka nás po zhruba půlhodině dopraví do stanice Domažlice - město. Odtud pokračujeme po svých. Prvním cílem je Chodský hrad, respektive jeho věž. 
Věž Chodského hradu
Kostel Narození Panny Marie
Z jejího ochozu je pěkný výhled na celé Domažlice a přilehlé okolí, takže si vytipováváme, kde asi tak co leží a jak se tam dostat. Pokračujeme na náměstí, navštívíme íčko a nemůžeme vynechat věž kostela Narození Panny Marie. Ta je dalším výhledovým místem v Domažlicích a její zvláštností je naklonění od svislé osy o 59 cm.
Když jsme se dostatečně nakochali, po mezizastávce na nákup svačiny v místním Kauflandu pokračujeme po zelené značce na vrch Baldov.
Na Baldově se kromě kaple Nejsvětější Trojice nachází také památník bitvy u Domažlic. Cesta k němu po turistické značce je lemována skulpturami, které se k této události vztahují. Tudíž kdo sem jede autem, neuvidí skulptury, ale velký kulový. Jinak památník sám o sobě je vzorně udržovaný a Domažlice od něj máte jako na dlani.

Památník na Baldově

My se vracíme zpět stejnou cestou a v Domažlicích ještě navštěvujeme modelovou železnici. Je umístěna na zahradě rodinného domku a jedná se o prazvláštní směsici poctivé modelařiny, svérázného přístupu majitele, v počátcích dobrého podnikatelského záměru a, musím to tak nazvat, kýče. Asi nejvíce mi to připomínalo film Trhala fialky dynamitem... 
Je to pouze můj osobní názor se kterým se nemusíte ztotožnit.
Po prohlídce pokračujeme zpět k centru Domažlic a vstupujeme do bývalého pivovaru. Zde je nyní postupně budováno kulturní středisko. Podařilo se tím zachránit část pivovaru před demolicí, v současné době je zde výstava věnovaná historii pivovarnictví na Chodsku. Do budoucna se připravuje adaptace prostor na restauraci či koncertní a výstavní plochy. Fandíme, je to tam fakt hezké.
Bývalý pivovar
Po prohlídce se ještě chvíli poflakujeme po náměstí, Jitka si kupuje chodskou keramiku a potom už jdeme na nádraží. Lokálka nás odváží do Poběžovic, odtud se vozidlem Ford vracíme na nocleh.

Čtvrtek 20.7.

Ve čtvrtek jsme se rozhodli pokořit dominantu zdejšího kraje, horu Čerchov. Požili jsme ověřený koncept kombinované dopravy a tak ráno opět jedeme autem do Poběžovic. Zde parkujeme na náměstí, nakupujeme si nějaký proviant na cestu a loučíme se s Jitkou. Protože nás s Tomášem opět čeká vcelku dlouhá túra se solidním převýšením, rozhodla se věnovat dnešní den prohlídce kulturních památek v přilehlých obcích.
Naše dvojka pokračuje pěšky z Poběžovic po modré turistické značce přes Šitboř, procházíme bývalou osadou Vyhlídka a přes další zaniklou ves, Valtířov, přicházíme po silnici k Nuzarovským pramenům. Jmenují se tak podle obce, která stávala poblíž. Zde si osvěžujeme skvělou pramenitou vodou, doplňujeme si lahve a napojujeme se na červenou značku. Ta nás přes Malou a Velkou skálu, vrcholy Škarmanka a Haltrava  přivádí do Capartic. 
Chvilku si orazíme, mrkneme na pomník Jiřího, hraběte ze Stadionů a po cestě, nesoucí jeho jméno, zahajujeme finální výstup na Čerchov.
Památník Jiřího, hraběte ze Stadionů
Od pomníku v je to asi 4,5 km a čeká nás převýšení kolem 350 metrů. Tomáš mě zhruba v půlce cesty opouští a svým tempem, kupodivu rychlejším, než je to moje, míří vstříc vrcholu. Cesta se začíná zdvíhat víc a víc, je to solidní krpál. Nicméně se i já pozvolna blížím k našemu cíli. Poslední zatáčka, procházím ocelovou bránou a vstupuji do areálu na vrcholu. 
Celý vrchol Čerchova byl za totality prakticky vojenskou základnou, čemuž napovídá i množství budov, které tu po armádě zůstaly. Většinou v katastrofálním stavu.
Bohudík se to netýká Kurzovy věže, krásné kamenné vyhlídkové věže, která je nyní ve vlastnictví Klubu českých turistů. V přízemí je možnost občerstvení, ale nás láká nejvyšší patro s vyhlídkovým ochozem. Výhled z ní je opravdu skvostný.
Kurzova věž

Opuštěné armádní budovy na Čerchově


Posíleni výhledy a nanukem z občerstvení opouštíme vrchol a sestupujeme stejnou cestou zpět do Capartic. Odtud jdeme po silnici směrem k Výhledům, kde se nachází památník Jindřicha Šimona Baara. Dříve hojně navštěvované místo s krásným výhledem do kraje, dnes však působí opuštěným až lehce zanedbaným dojmem. 
Zde se setkáváme s Jitkou, která během dne stihla pobavit personál infocentra v Poběžovicích dotazem na možnost prohlídky zdejšího zámku. Pak si exteriéry tohoto zámku, známého především jako místo pobytu hraběnky Micuko prohlédla sama. Rovněž tak i exteriéry zámku v Trhanově, který vlastnil a kde zemřel známý Wolf Maxmilián Laminger, alias Lomikar. Jeho vyzývatel na Boží súd, Jan Sladký Kozina, má památník na nedalekém Hrádku. Tam byla taky.
Pomník J. Š. Baara...

... a výhled od něj.
Po šťastném setkání pokračujeme společně zpět do Trhanova na vlak, který nás dopraví zpět do Poběžovic. Cestou z poběžovického nádraží procházíme parkem kolem zámku 
a ony exteriéry vidíme taky. Na poběžovickém náměstíčku nasedáme do vozidla a vracíme se zpět do Rybníka. Celkem jsme s Tomem naťapali 32 km, Jitka méně, babi.

Pátek 21.7.

Páteční den byl ten pravý pro návštěvu našich západních sousedů. Přes hraniční přechod v Železné opouštíme vlast a pokračujeme podél hranic do Silberhütte. Zde zaparkujeme a přes zdejší biatlonový a běžecký areál jdeme k našemu prvnímu cíli. Tou je rozhledna Havran, bývalá vojenská věž, nacházející se na českém území. Nejlepší přístup k ní je však  právě z německé strany od Silberhütte. Míjíme Křížový kámen, historické vytyčení hranice a po krátkém stoupání se před námi zjevuje Havran. Věž je vzorně udržovaná, je u ní turistické odpočívadlo, na jednotlivých patrech jsou informační tabule, které popisují jak historii Havranu, tak i celé železné opony. Rozhled fantastický.
Havran
Křízový kámen

Výhled z Havranu
Vracíme se zpět a sjiždíme o pár kilometrů zpět do německého vnitrozemí, do Flossenbürgu. Zde chceme navštívit památník stejnojmenného koncentračního tábora, který patřil k nejhorším v celé Třetí říši. V okolí je mnoho kamenolomů s kvalitní žulou, a právě vězni tohoto tábora byli využíváni k otrocké práci při těžbě. Nelidské podmínky, těžká práce, nedostatečná výživa a teror ze strany příslušníků SS a táborové ostrahy byly příčinou ohromných obětí. Táborem, který vznikl v roce 1938, prošlo do jeho osvobození na jaře 1945 téměř 100000 lidí, minimálně 30000 jich zde zahynulo.
Budova velitelství tábora

Bývalá prádlena

Na místě lágrbaráků jsou dnes rodinné domky

Strážní věže

Pamětní deska velitelům SNP,
kteří zde byli vězněni a popraveni
Místo jako takové je vzorně a jednoduše upraveno, z tábora samotného do dnešních dnů zůstaly pouze zděné budovy - velitelství, kasárna, prádelna, kuchyně, kaple, krematorium a strážní věže. Na stupňovitých terasách, kde dříve stávaly vězeňské baráky, dnes stojí rodinné domky... V budovách prádleny a kuchyně jsou vnitřní expozice o vzniku a provozu tábora. Jsou jednoduché, přehledné, a v tom je právě jejich hrozivost. Především ohromná kniha se jmény všech vězněných...
V bývalém bloku samotky se nachází pamětní deska slovenských generálů, velitelů SNP, kteří zde byli vězněni a popraveni.
Opouštíme areál bývalého tábora a pokračujeme na zříceninu hradu Flossenbürg. Nalézá se nedaleko, je zdaleka viditelná a působí i dnes impozantním dojmem. Na zříceninu je volný vstup, hradní věž je upravena na vyhlídkovou a dohlédnete z ní například i na výše zmiňovanou rozhlednu Havran na české straně hranice.
Hrad Flossenbürg

Zbytky hradní věže

Výhled z hradní věže





Po prozkoumání zříceniny se vracíme stejnou cestou podél hranice, pouze se ještě zastavujeme v pohraničním obchodě v na přechodu v Železné. Víceméně ze zvědavosti. V Rybníce se ještě stavujeme na večeři a pak už jen balíme věci před zítřejším přejezdem na Šumavu.

Sobota 22.7.

Sobota - poslední snídaně, naložení věcí a přejezd na Kvildu. Tak nějak to mělo vypadat. Snídaně se vydařila, naložení věcí také. Problém nastává  v okamžiku, kdy po zavření auta zjišťuji, že klíče od něj sice mám, ale uvnitř. A všechny dveře samozřejmě zamčené. Tak... Náhradní jsou asi 250 kilometrů daleko, osada Rybník je o víkendech veřejnými dopravními prostředky neposkvrněná, rozbíjet okno či použít jiné hrubé násilí se mi nechce. Naštěstí se mi pomocí dlouhého drátu, protaženého pootevřeným oknem, povede asi po půlhodinové piplačce klíče ulovit. Ufff...
Odjíždíme. Společně ze zastavujeme na výše zmiňovaném Hrádku, u Kozinova památníku. Obhlédneme sochu psa Chodyho, dílo sochaře Michala Olšiaka, Kozinovu lípu, z vyhlídkové plošiny se podíváme do kraje směrem k Domažlicím.
Pes Chody, dílo Michala Olšiaka
Památník Jana Sladkého Koziny


Vyhlídková plošina poblíž památníku
Nasedáme do vozidla, tentokrát už klíče mám. Pokračujeme dále na Šumavu. Cestou se ještě zastavujeme v Lomečku nedaleko Mrákova. Tento bývalý zatopený lom nabízí nejen možnost sportovního potápění, ale také pohled pod hladinu z ponorné kabiny. Po sestupu do ní můžete zahlédnout nejen místní rybí osádku včetně jesetera, pod vodou umístěné sochy, ale třeba i potápěče, kterých tady o víkendech bývá asi docela dost.
Vstup do ponorné kabiny

Návštěva zvenku


Ocas jesetera
Po suchém ponoru a výstupu z kabiny obejdeme více či méně vyšlapanou pěšinou celý lom, cestou narážíme na po okolí rozmístěné sochařské výtvory. Ty jsou například ze železného šrotu a celkem se do této lokality hodí.
Sochařský výtvor u lomu
Dále pokračujeme přes Nýrsko a Železnou Rudu na Kvildu. Ta bude naším domovem pro další týden.
Shledáváme se zde s panem Mílou a jeho ekipou. Jejími členy jsou : Ivana, Jirka, Pavel, na tři dny Vítek, na dva dny Lenka a Lukáš, na jediný večer Karel.
Náš domov na Kvildě
Vztahy mezi jednotlivými členy skupiny se zde zabývat nebudu, to by vydalo na další článek. Po vybalení věcí dávám dohromady Tomášovo kolo a protože je ještě celkem brzké odpoledne, vymýšlíme, co dál. Tomáš má jasno, s ostatními pojede na kole prozkoumat nejbližší okolí - Horskou Kvildu a Zhůří. Jitka a já, jakožto ti, kteří zde kola nemají, se půjdeme podívat směrem k Františkovu. Tam jsou ukryty zbytky německé podzemní továrny, kde se údajně měly na konci války vyrábět součástky pro stíhačky Messerschmitt.
Zbytky továrny
Zbytky továrny


Zbytky továrny
Dále pokračujeme kousek za Františkov, prohlédneme si pomník převaděčů, umístěný na místě, kudy vedla převaděčská stezka. Zde se také v květnu 1950 odehrál zátah na skupinku vedenou králem Šumavy Kilianem Nowotnym. Kilian byl postřelen, ale podařilo se mu uniknout za hranice. Zbytek skupiny už takové štěstí neměl. Pomník je zde od roku 2004 a kousek od něj je i mohutný smrk, zvaný Kiliánův.
Památník králům Šumavy
Odtud se vracíme do Františkova a podél potoka Olšinky a posléze po žluté značce přicházíme na Kvildu.

Neděle 23.7.

V neděli jsme si s Jitkou naplánovali procházku po bližším okolí. Tomáš opět na kolo, tentokrát si naložili těžší kalibr - Prášily, Poledník, kolem Oblíku a přes Černou horu zpět na Kvildu. Borec, 72 km. My nastupujeme na autobus, který nás odveze na Bučinu. Odtud pokračujeme po červené na Knížecí Pláně, zde si prohlédneme pozůstatky kostela a hřbitov.
Zbytky kostela na Knížecích Pláních
Dále pokračujeme po žluté směr Borová Lada. Přes vrchol Vyhlídka, na jehož svahu by měla být vyhlídka. Místo, kde byla,  nacházíme náhodou a jen zbytky schodů napovídají o její existenci. Byla tu, ale na podzim 2016 byla pro špatný stav stržena. Jen se o tom jaksi zapomnělo dát vědět. Takže ji nehledejte, prostě není. Pokračujeme dál, odbočujeme k rybí líhni. Je celkem masivně propagovaná, nicméně pokud se neobjednáte předem, máte smůlu. Naleznete jen zamčenou budovu s informačními panely. Takže odcházíme směr Borová Lada - soví voliéry. Zde otevřeno mají a tak po přečtení informačních tabulí vstupujeme do průchozí voliéry. Obsluha nám usnadňuje pátrání a ukazuje na dva exempláře výra velkého a sovici sněžnou. Sami objevujeme kalouse ušatého.
Soví voliéry 

Sovice sněžní
Vracíme se do obce, v restauraci si namísto pralinkových knedlíků, které nabízí venkovní cedule, ale číšnice vypadá, že o nich slyší poprvé, dáváme polévku a pokračujeme kousek za Borová Lada, na Chalupskou slať. Od informačního střediska vede k slati dřevěný chodníček, aby návštěvníci nepoškozovali okolí. Na vlastní oči však vidíme, že je to k ničemu, neboť když se rodinka neohroženě vydává trhat borůvky mimo chodníček, nezastaví je ani dřevěné zábradlí. Co na tom, že pohyb mimo chodník je přísně zakázán. Jdeme zpět do obce, autobusem potom zpět na Kvildu.

Pondělí 24.7.

V pondělí se probouzíme do deštivého rána. Takže čekáme, jak se počasí vyvine. Naštěstí přestává pršet, Tomáš se vydává s cyklisty na okruh Kvilda - Borová Lada - Knížecí Pláně - Bučina - Kvilda. My nasedáme do autobusu a pokračujeme na Horskou Kvildu. Zde se marně pídíme po jednom ze zdejších symbolů, dřevěné soše místního siláka Rankla Seppa. Socha je pryč, z důvodu špatného zaměření pozemku se ocitla na pozemku cizím a tak ji její tvůrce a majitel musel odstranit...
Pokračujeme dále po zelené směrem na Modravu. Procházíme Filipovu Huť. Od naší poslední návštěvy v roce 2010 se poněkud rozrostla, přibylo docela dost nových budov, silnice se opravuje a rozšiřuje. Zase bude ta stará klidná Šumava o kousek menší. Z Filipovy Huti sestupujeme podél bývalé Bakalovy rezidence a Klostermannovy chaty na Modravu.
Klostermannova chata
Z Modravy se stalo turisty vyhledávané centrum, mimo jiné i díky seriálu o policii, která zde ve skutečnosti nemá ani služebnu. Čeho tu najdete dost, to jsou penziony a parkující vozidla.
Po prohlídce Modravy se vracíme zpět autobusem na Kvildu, dnes máme službu ve společné kuchyni. Vaříme čočku po orientálsku, špatný odhad množství způsobuje, že ji pak jím ještě tři dny. Nevadí, uvařil jsem ji dobře.

Úterý 25.7.

Na úterý jsme měli připravený výšlap na Luzný, nicméně vytrvalý déšť nám ho zhatil. Všichni tedy jedeme do Vimperka. Zde si prohlédneme náměstí, navštívíme cukrárnu a pak vystoupáme na místní státní zámek
Absolvujeme prohlídku. Ta je vedena interiéry zámku, které jsou bez mobiliáře a před rekonstrukcí. Prohlídka se nám velice líbila, kdy uvidíte prostory tak, jak vypadají po letech neúdržby a střídání majitelů? Zámek bychom nechali tak, jak je. 
Po prohlídce ještě uděláme vycházkové kolečko po Vimperku, míjíme kostel sv. Bartoloměje, kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, Haselburg - pozůstatek předsunutého opevnění. Vracíme se na náměstí, pobavíme se tvorbou místní nápisové mafie a kupujeme skříňku na klíče. 
Honduras či Hunduras?
Prodej či nájem? Projnájem!
 Cestou z Vimperka se ještě na předměstí zastavujeme nakoupit v Tescu a vracíme se zpět na Kvildu.

Středa 26.7.

Vzhledem k přetrvávajícímu deštivému počasí dnes kompletní vyrážíme na prohlídku vodní elektrárny na Čěňkovu Pilu. Zde je na vodní elektrárně Vydra z roku 1938 expozice společnosti ČEZ, věnující se obnovitelným zdrojům.
Strojovna elektrárny Vydra
V tomto případě vodním elektrárnám. Během komentované prohlídky jsme se dozvěděli velice zajímavé informace o elektrifikaci Šumavy i z historie a současnosti této malé vodní elektrárny. Poté jsme přešli k samotné elektrárně Čeňkova pila, která se od roku 1912 nalézá u soutoku Vydry a Křemelné. Řeka dále pokračuje pod názvem Otava. Elektrárna, do které je voda přiváděna náhonem - vantroky, je dodnes funkční a patří mezi národní technické památky.
Vantroky přivádějící vodu do elektrárny
Čeňkova pila, to je ten domeček vzadu.

Původní soustrojí elektrárny, dodnes funkční
Po prohlídce jedeme ještě do Srní. Zde necháváme auto a pěšky pokračujeme podívat se na vlky. Asi dva kilometry od Srní je vybudovaná naučná stezka, jejíž součástí je i vlčí výběh. Zájem veřejnosti je asi velký, svědčí o tom zaplněné parkoviště. My se vydáváme po značené stezce, vlky jsme viděli, bohudík nechytli.

Vlčí dorostenci


Pár návštěvníkům jsme ještě povýšili zážitky z výletu nenápadným přehráváním vlčího vytí z telefonu. Krása.
Vracíme se zpět do Srní a poté přes Modravu na Kvildu.

Čtvrtek 27.7.

Počasí se rozhodlo, že se bude tvářit, že dnes pršet nebude. Tomáš vyráží kolmo na Churáňov. Jitka 
a já sedáme do auta a jedem do Prášil. Odtud jdeme pěšky přes bývalou vesnici Hůrka chceme dorazit k nejmenšímu šumavskému jezeru Laka. Pomalu stoupáme, chvílemi mírně mrholí, u jezera samotného je pár turistů a vítr. 

Zbytky kostela v bývalé Hůrce

Mrtvý les nad Lakou
Jezero Laka
Pokračujeme dále po červené nad Laku, přes bývalé osady Horní Ždánidla a Dolní Ždánidla se vracíme zpět do Prášil. Odtud přes Modravu na Kvildu.

Pátek 28.7.

Poslední den pobytu a také poslední možnost dosáhnout odloženého cíle, výstupu na vrchol Luzný. Vzhledem k možné složitosti trasy zůstává Jitka na Kvildě, půjde se podívat do obory na paroháče. Tedy jeleny, aby nedošlo k mýlce.

Jelen u Kvildy
Tom a já vyrážíme na první autobus na Bučinu, odtud směřujeme do Německa. Přístup na Luzný je možný pouze z německé strany, nejen proto, že na německé straně leží. V Německu je totiž na rozdíl od nás možné se pohybovat po vyznačených trasách i v první zóně národního parku. U nás je vstup do první zóny striktně zakázán. A tento rozdíl nám cestu na Luzný docela zkrátí a zjednoduší.
Reschbachklause
Po staré luzenské cestě stoupáme kolem umělé nádrže Reschbachklause, sotva znatelná pěšinka se chvílemi ztrácí v borůvčí, které je zde po kolena. Po třech dnech vydatných dešťů se cestička místy mění v potůček. Příroda se zde pomalu zotavuje z kůrovcové kalamity a jde jí to docela dobře.
Pomalu se blížíme k Luznému. Poslední kousek cesty k rozcestníku pod ním jdeme přesně po státní hranici. To už se v borůvčí neztrácí jenom cestička, ale i Tom, který z radosti, že vidí Luzný před sebou, padá.

Historický hraniční kámen pod Luzným
Luzný
Pod Luzným se obdivujeme starým hraničním kamenům a pak zahajujeme finální část, výstup na Luzný kamenným mořem. To zdejší je největší na Šumavě. Po slabé půlhodině jsme na vrcholu. Panuje zde svěží vítr, výhled je excelentní na všechny strany.
Výhled z Luzného
Dáváme sváču, vrcholové foto a pak vzhůru dolů. Vracíme se jinou cestou, potkáváme pár turistů. To nás přivádí na myšlenku, proč se v Německu do první zóny smí a u nás ne. Rozdíl bude asi v mentalitě. Když Němec vidí ceduli, že někam nesmí a že má chodit po vyznačených stezkách, tak tam prostě neleze a po té stezce jde. Našinec udělá přesný opak.
Na odpočívadle Alte Klause si chvilku orazíme a za chvíli se napojujeme na silnici, vedoucí na Bučinu. Přecházíme přes hranici a kousek nad Bučinou potkáváme Mílu a Ivanu na kolech. Pomáháme jim (psychicky) vytlačit kola nad Bučinu. Zde Tom a já nasedáme do autobusu, odjíždíme na Kvildu. Míla a Ivana dorazí po vlastní ose. Celkem cesta na Luzný a zpět činila 21 km.

Sobota 29.7.

Sobotní ráno je ve znamení balení a nakládání věcí do auta. Cesta zpět bude vedena přes Lužnou, neboť z důvodu nedostatku jiných přepravních kapacit tam povezeme část bagáže a jedno kolo. Co bychom pro pana Mílu neudělali, zvlášť když nás uplatil vynikajícím nealkoholickým za studena chmeleným Bakalářem v nemalém množství.
Cesta ubíhá vcelku pohodově, projíždíme Švihovem, kde se koná festival Hrady.cz a kolem 14. hodiny jsme v Lužné. Pozdravíme sestřenici Janu, psa Bada, kocoura Kulicha, vypijeme kávu 
a směřujeme k domovu.
Během cesty se nic zvláštního nestalo, jen jsme málem přejeli skútristu, který nám díky své hazardní jízdě v protisměru spadl pod auto. Kdyby jsme tak dali na Jitčino tušení, o kterém nám neřekla... Přežil, my taky. A to je všechno.